Mentální příčiny nemocí

Mapy tělesných pocitů odhalují, jak emoce ovlivňují naše tělo

 

Věděli jste, že vaše tělo mění svou teplotu podle toho, jak se cítí?

Ne nadarmo se říká “zahořet láskou” a také není náhoda, že vaše líce se začnou červenat, když se stydíte. Tyto tepelné mapy zachycují tělesné změny podle toho, jak se člověk cítí.

Teplé barvy označují oblasti zvýšeného pocitu, zatímco modré a černé plochy představují snížení smyslového vnímání.

Za výzkumem stojí skupina biomedicínských inženýrů z Aalto University. Test provedli na vzorku 700 dobrovolníků z Finska, Švédska a Taiwanu. Účastníci byli vystaveni celé řadě emotivních videí, obrázků a příběhů, které měly vést ke specifické emocí. Níže je uveden působivý výsledek.

emcnca.jpg

PSYCHOSOMATICKÁ MAPA STRACHŮ

Od jakého věku si pamatuju sám sebe? Když si každý z nás tuhle otázku položí, zaznějí v odpověď různé cifry. Nejpravděpodobněji však půjde o věk 3 až 5 let. Tímto věkem začíná naše vědomá paměť.

Dítě se naučilo mluvit, objevuje se tak zvaný proud myšlenek, získává informace o světě a pracuje s nimi.

Osobnost člověka nelze však omezit na „rozumné vědomí“. Náš život přece nezačíná ve 3 nebo 5 letech, ale okamžikem početí. Tehdy se začíná zaplňovat naše paměť. Není to paměť vědomá, ale emocionální. Všechno, co se s námi děje od okamžiku spojení rodičovských buněk, se ukládá v našem nevědomí.

Už sotva vytvořené embryo je schopno zakoušet emoce. Jsou ještě dost primitivní, zato však silné. Jedním ze základních dostupných prožitků v matčině lůně je strach.

I když o žádném vědomí nemůže být ani řeči, embryo cítí vše, co se s ním děje a vzpomínku na to uchová.

Jeden ze základních zákonů tělesně orientované psychoterapie říká: „Tělo si všechno pamatuje“.

Vzpomínky na vše, co se s námi dělo, si tělo uchovává, včetně citů. Mohli bychom tělo srovnat s půdou, na kterou je odkládáno to, co už nechceme v domě vidět. Hospodyně křičí: „Tyhle krámy tady nechci ani vidět, dejte to na půdu!“ V těle se usazují city, které si naše vědomí nepřeje vidět v sobě samém, nechce si je připustit. V psychologii je tento mechanismus nazýván vytěsnění.

Do nevědomí jsou vytěsňovány bolestné prožitky, myšlenky, vzpomínky… A samozřejmě také strach.

Avšak stejně jako křeslo z domu nezmizí, když ho přestěhujeme z obýváku na půdu, také naše city se nikam nevypaří jen tím, že jim prostě nebudeme věnovat pozornost. Usilují o návrat do vědomí, chtějí o sobě dát vědět a dělají to prostřednictvím nemocí. Většina tělesných neduhů je následkem citů vytěsněných z vědomí. Tam, kde se v těle cit usadí, projeví se také příznak nemoci. Je to něco jako signál: „Podívej se na mě!“

heal.jpg

Jestliže strach žije v nohách, vypovídá to o nedostatku životní opory, stálosti, o podvědomém pocitu „Nemám se o koho opřít“, „Nestojím pevně na nohou“. Chybí stabilita, jistota v sobě, ve světě, v zítřejším dni…

Pánev signalizuje strachy v sexuální oblasti. Když se tam usadí, mohou jednak způsobovat nemoci, jednak bránit zdravému orgasmu: podle výsledků výzkumů v mnoha zemích většina žen orgasmus simuluje. Za anorgasmií jsou většinou právě nějaké strachy.

V břiše přežívá strach o život. Usazuje se tam v situacích ohrožujících život, ať už byly reálné, nebo pouze vnímané jako život ohrožující. I když nebezpečí pominulo, pro nevědomí je stále aktuální – je tedy ustavičně na stráži a pocit uvolnění a bezpečí se stávají nedostupnými.

Oblast bránice, žaludku a nervových uzlů v břišní oblasti: jsou zde založeny sociální strachy, tedy obavy spojené se sociálním životem. Nejistota, ostýchavost, tréma, stydlivost – to jsou projevy našich sociálních obav, že „nezapadneme“, „budeme společností zavrženi“.

Hrudní koš: ukládá se zde strach z osamění, z „odvržení jakožto osobnosti“ (na rozdíl od strachu z odvržení jako člena society). Hluboko v hrudi sedí přesvědčení o vlastní „nesprávnosti“, „nehodnosti“, „méněcennosti“. Přesvědčení „Jsem špatný, proto mě svět zavrhne“.

Ruce vypovídají o obavě z kontaktu se světem. Na nevědomé úrovni je svět vnímán jako nepřátelský a odmítavý. Strach budí svět jako celek, bez jakéhokoli logického vysvětlení, bez jediného skutečného důvodu. Jde o emocionální pocit. Lidé takto naladění dávají přednost zaměstnáním s minimem kontaktů s lidmi, například u počítače a podobně.

Zápěstí tento strach ze světa konkretizují. Signalizují komunikativní problémy. Vnitřní pozice je v tomto případě taková: „Svět jako celek možná nepřátelský není, ale lidé určitě“. Pravé zápěstí vypovídá o strachu z mužů, levé o strachu z žen.

Záda – strach z nedokonalosti, z nenaplnění očekávání. Obvykle to svědčí o perfekcionismu. Takový člověk může samozřejmě dosáhnout značných výšin. Pravděpodobnější však je, že své teoreticky nepochybně zdařilé výboje bude v praxi sám brzdit v obavách před chybami.

Ramena symbolizují sílu a také zodpovědnost. Proto zde sídlí strach ze slabosti a obava ze selhání vlastní zodpovědnosti.

Šíje – strach vyjádřit, projevit své city. Tito lidé mívají často problémy s hrdlem: stálé angíny, škrábání v krku, pocit sevřenosti… Hovoří vysokým, slabým hlasem, poněkud dětským, a stěžují sí, že neumějí zpívat. K tomu dochází kvůli ustavičnému napětí v šíji. Jakmile se hruď plní city a hrozí, že by vyrazily napovrch, šíje se sevře a zabrání tomu. Zvnějšku tito lidé mohou působit jako necitelní, přitom uvnitř bouří vášně, které se však nemohou dostat ven.

Obličej – strach ze „ztráty tváře“. Tito lidé přikládají velký význam tomu, co si o nich kdo myslí a jak jsou vnímáni. Potřebují být milováni, cítit přijetí, souhlas a chválu, a to ode všech. Proto si musejí neustále nasazovat nejrůznější masky. Jejich arsenál bývá obvykle široký a různorodý. Za maskami je však snadné ztratit sebe sama!

Oči jsou jedním z hlavních kanálů vnímání, proto existuje-li na nevědomé úrovni strach z reality, odmítání vidět pravdu a uznávat skutečnost za takovou, jaká doopravdy je, usazuje se právě zde. V mnoha případech je porucha zraku projevem nevědomé pozice: „Já to nechci vidět!“ Je to něco jako pštrosí schovávání hlavy v písku, přičemž efekt je rovněž podobný. Problémy nezmizí…

Toto je jenom nevelký přehled, přesto vám snad pomůže rozšířit znalosti o sobě samých. Třeba vám umožní navázat kontakt se svým tělem, se svými pocity, se svým strachem. Když totiž city vytěsňujeme, ovládají nás. Když se k nim však postavíme čelem a uznáme jejich vnitřní existenci, ovládáme my je. A pak můžeme jako na karnevalu v Benátkách křiknout na svůj strach: „Masko, tebe znám!“

Zdroj: www.prokondici.cz