Mika Waltari: Jeho království
Ráda bych se s Vámi podělila o úryvek z výše uvedené knihy, který kdysi způsobil jeden z mých vánočních zázraků. Jedná se o příběh Římana, který se dostal do Jeruzaléma v den ukřižování Ježíše a slyšel o Jeho království. Rozhodl se, že je bude hledat, aby celou situaci pochopil a aby se ujistil, že Ježíš byl skutečně tím Mesiášem, který byl již dávno v písmech prorokován:
Necítil jsem již žádnou úzkost, když jsem sestoupil na dvůr, zastíněný větvovím. Nespatřil jsem nikoho a stavení byla docela tichá. Vyšel jsem tedy z domu, nerozloučiv se, kolem kamenné lavice a zjistil jsem ke svému údivu, že je již pátá hodina, počítáno po římském způsobu. Stín hory se prodloužil a dotýkal se právě domu.
Šel jsem bystře toutéž cestou zpátky ponořen tak v myšlenky, že jsem se ani nerozhlížel. Minul jsem opět prastaré olivy na svahu a slunce je ozařovalo, ačkoli cesta byla již v chladném stínu. Také zahradu jsem minul a cítil jsem navečerní silnou kořennou vůni bylin.
Z myšlenek jsem se probral až skoro u brány Jeruzaléma jednotvárným klepáním. Spatřil jsem slepce, schouleného na kraji cesty, jenž klepal stejnoměrně do kamene, aby vzbudil pozornost kolemjdoucích. Místo očí měl zející jamky a na hubeném těle špinavé cáry. Zaslechl, že jsem se zastavil a začal naříkat řemeslně pronikavým žebráckým hlasem: „Smiluj se nade mnou slepým!“
Vzpomněl jsem si na svůj zásobníček, jímž mne opatřila Syřanova žena a jejž jsem nespotřeboval. Vložil jsem mu jej do rukou a rychle řekl: „Pokoj s tebou. Vezmi a jez a ponech si i vak. Nepotřebuji to.“ Stoje dosti blízko něho cítil jsem především příšerný zápach jeho špíny a nijak mne netěšilo, že právě on vyprázdní obsah mého vaku.
Avšak on mi ani nepoděkoval. Naopak tápal rukou, aby chytl cíp mého pláště a prosil v úzkosti: „Je večer, noc na krajíčku a nikdo pro mne nepřišel, aby mne odvedl domů. Smiluj se nade mnou, ty milosrdný a doveď mne do města. Tam již najdu cestu, ale zde za hradbami bloudím, padám na kameny a do jarků.“
Bylo mi protivné již jen pouhé pomyšlení, že bych se dotkl tohoto hrozného stvoření, jemuž se stěží mohlo říci člověk. Proto jsem děkoval svému štěstí, že jsem stačil odskočit z dosahu jeho chňapající pracky. Pustil jsem se rychle dál, snaže se neslyšet jeho řemeslně lkavý hlas, když křičel za mnou a začal zase klepat holí do kamene, jako by do něho vtloukal své zklamání. V duchu jsem ho káral za nevděčnost. Dal jsem mu přece dobré jídlo a vak, jenž stál také nějaké peníze.
Ale sotva jsem udělal deset kroků, jako by stála přede mnou stěna, musel jsem se zastavit a podívat se dozadu. Naděje slepého znovu vzklíčila i zanaříkal pisklavě: „Smiluj se nad slepým, ty vidoucí! Doveď mne do města, požehnán budeš! Ve tmě se budu třást zimou a psi budou lízat mé rány.“
V duchu jsem se ptal, zda jsem slepý já či ta páchnoucí bytost. Nebyl to nijak zvlášť znamenitý skutek, že jsem mu dal jídlo, když jsem je nepotřeboval. Naopak bych mohl považovat za opravdu dobrý čin, kdybych se přiměl přiblížit se k němu, dotknout se ho, vést ho k bráně. Avšak pouhé toto pomyšlení mi bylo protivné, až k nevolnosti.
Proti své vůli jsem řekl: „Cesty jsou rozličné a bloudících je mnoho. Odkud víš, že tě nezavedu a neshodím do propasti, abych se tě zbavil?“
Slepý sebou trhl a zůstal nepohnut a berla mu vypadla z rukou. „Pokoj tobě, pokoj tobě,“ zvolal toužebně i ustrašeně. „Důvěřuji ti. Jako slepý nemohu jinak, než důvěřovat, že mne povedeš, když sám nemohu cestu nalézt.“
Jeho slova mne zasáhla do srdce. Sám jsem byl oslepen svými složitými myšlenkami. Jak bych mohl jinak, než důvěřovat, že i mne povedou, když jsem sám nenalezl cestu. Připomněl jsem si tajemnou přítomnost, kterou jsem zažil ve snu a jež zmizela, sotva jsem otevřel oči. Rozhodnut, vrátil jsem se k slepci, vzal ho oběma rukama za paže a pozvedl ze země.
Moje malá dcerka
´Toto je důvod, proč jsou matky více oddané svým dětem než otcové: je to proto, že více trpí při jejich zrození a mají větší jistotu, že jsou jejich vlastní.´ (Aristoteles)
Hvězdy tu noc jasně zářily skrze temnotu. Čekala na mě. Seděla vedle pootevřeného okna a něco mi šeptala. Neviděla jsem Ji. Věděla jsem jenom, že je tady a teď, tak tichá jako měsíční záře uprostřed noci. Nepřebývala ve svém fyzickém těle. Vypadala spíš jako neuvěřitelná iluze, ale já jsem cítila Její přítomnost..
Zeptala se mě svým slabounkým hláskem:´Vybrala jsem si Tě. Přála bych si zůstat s Tebou.´
Otevřela jsem oči, ale nikoho jsem neviděla. To setkání mě naplnilo pocitem vnitřního klidu a naděje!
Přišla do mého lůna tak tiše jako malý ptáček. Věděla jsem o Ní od tohoto prvního setkání. Vnímala jsem Ji. Souhlasila jsem s Její prosbou. Těšila jsem se z Jejího Bytí. Cítila jsem se příjemně a vnitřně šťastná. Rozhodla jsem se být opět matkou.
Od prvního momentu jsem Jí oslovovala:´Emo´. Nevím proč jsem na Ni volala tímto jménem. Opravdu nevím. Vlastně Ona měla toto jméno. Přišla s ním do mého života z vesmírného světa.
Společně jsme strávily mnoho nádherných dní a nocí. Dvě duše a srdce sídlily v jednom těle. Její přítomnost jsem cítila den ode dne silněji. Radovaly jsme se z každé příležitosti, kdy jsme si spolu mohly povídat a vděčně přijímat vzájemné dotyky.
Jednoho květnového dne nového milénia se její ´pokojíček´ stal těsným. Měla tak silnou touhu se poprvé nadechnout a toužila po tajemství života. Být tady a teď.
Narodila se uprostřed noci do teplé vody tak něžně, jak se může narodit jenom víla. Cítila jsem Její hebkou kůži, když ležela s grácií na mém břiše. Vrněla tak tiše, jako malé koťátko.
Něžně a s mateřskou hrdostí jsem držela svého andílka v náruči . Čichala jsem sladkou vůni z Její vlhké a jemné pokožky. Dotýkaly jsme se jedna druhé a prožívaly, jak chutná tato kouzelná chvíle. Jaký vzácný boží dar!
Ach Bože, jak hladové bylo toto dítě! Kdo dal tu sílu a neuvěřitelnou vůli žít tomuto nevinnému stvoření!
Od prvního okamžiku jsem pochopila, že to je jen Její život. Její neopakovatelný způsob Bytí. Já jsem pouze ten člověk, který by Ji měl chránit a stát se Jejím bezpečným přístavem na Její cestě k dospělosti.
´Dítě musí vědět, že je jedinečné. Je zázrakem. Od stvoření světa nebylo a do konce světa nebude další dítě, jako je právě ono.´ (P.Casals)
Nyní jsou Emě dva roky. Začíná být sebevědomou bytůstkou s vlastními nápady, které přesně zrcadlí tento věk. Ona je, a jsem si jistá že i bude, člověkem ´do nepohody´. Miluje lidi, všechny známé věci a je nadšená pro nová dobrodružství a zkušenosti! Žije svůj život spontánně tady a teď a raduje se z každého přicházejícího dne.
Budu Ji vždycky vidět, jak sťastně běhá za letního rána bosa po rosou pokropené trávě. Ráda Ji pozoruji, zatímco si šťastně hraje se svým koťátkem. Kolik radosti je mezi těmi dvěma!
Jak zbožňuji cítit Její přítomnost vedle mne, zatímco Ji krmím svým mlékem. Něžně saje a Její oči se pomalu zavírají. Ležím vedle Ní, slyším Její tichý dech.
Ema vyrůstá a vyvíjí se s dotykem přírody a ryzí lásky, která je všude kolem Ní.
Bylo mi ctí Ji potkat.
Je mi vzácnou odměnou být Její matkou.
Bůh ji ochraňuj.
Sedmikráska
Žili jednou v jedné vesničce chudí lidé, kteří měli malou chaloupku a jen jedinou dcerušku a ta byla velmi hodná. Pracovala, uklízela a prala, zašívala a předla velmi pilně a byla přitom tak krásná, jako nejhezčí polní kvítek – jako Sedmikráska a tak ji také nazvali.
A lidé se obdivovali její kráse, když chodívala v neděli do kostela, neboť byla také zbožná a ctnostná. I zastyděla se Sedmikráska, že ji lidé tolik obdivují a když se chystala do kostela, zakrývala si obličej závojem.
Uviděl ji však královský syn a nemohl odtrhnut oči od krásné postavy, štíhlé jako jedle a litoval, že nevidí její obličej, který pod závojem skrývala. I zeptal se jednoho ze svých sluhů:
„Pročpak nesmíme vidět obličej naší Sedmikrásky?“
„To je proto,“ odpověděl sluha, „že je tak ctnostná.“
Princ však řekl: „Je-li Sedmikráska tak hezká a ctnostná, chci s ní být po celý svůj život a chci si ji vzít za manželku. Jdi k ní, dones jí tento zlatý prsten a řekni jí, že s ní chci hovořit. Ať přijde večer ke starému dubu.“
A sluha udělal, co mu princ rozkázal.
Sedmikráska myslela, že jí královský syn chce zadat nějakou práci a šla proto večer, když se stmívalo, ke starému dubu. Tu jí princ řekl, že ji má nade všechno rád a že si ji pro její ctnost a krásu chce vzít za manželku.
Sedmikráska však řekla: „Jsem chudé děvče a ty jsi bohatý princ. Tvůj otec by se velice zlobil, kdyby sis mne chtěl vzít za manželku.“
Princ ji přemlouval a přemlouvat a tu mu konečně slíbila, že si to rozmyslí a prosila jej, aby alespoň několik dní ještě počkal.
Princ byl netrpělivý, už se nemohl dočkat a hned příštího dne poslal Sedmikrásce poslíčka, který jí přinesl stříbrné střevíčky a prosil ji, aby zase přišla ke starému dubu. Když se pak sešli ptal se hned, jestli si to už rozmyslela. Ona však řekla, že ještě neměla dost času, že je v domácnosti tolik práce a že je přece chudé děvče a on bohatý královský syn. Starý král, jeho otec, by se určitě velice, velice zlobil, kdyby si ji chtěl vzít za manželku.
Princ však znovu a znovu prosil, až mu konečně přislíbila, že si to určitě rozmyslí a řekne rodičům, jaké je jeho přání.
Druhého dne poslal princ Sedmikrásce šaty, upředené ze samého zlata a prosil ji, aby zase přišla ke starému dubu. Když Sedmikráska přišla, ptal se jí zase princ, jestli chce být jeho ženou. Tu opět Sedmikráska naříkala, že měla tolik práce a že neměla dost času, aby si to rozmyslela. Rodičům ještě nic neřekl a opakovala znovu, co mu již podvakráte řekla, že je chudá, on bohatý a že by si tím rozzlobil otce, kdyby si vzal za manželku chudé děvče z venkova.
Princ nechtěl slyšet žádné výmluvy, klekl před ní a prosil ji, aby se jen stala jeho milou ženou a potom také královnou. Když Sedmikráska viděla, že ji princ má skutečně rád a že to s ní myslí doopravdy dobře, konečně svolila. Ale ke starému dubu, jak řekla, přijde znovu teprve tehdy, až jí princ přinese zprávu, že jeho královský otec také svolil.
Na královském dvoře žila stará ošklivá komorná, která vyzvěděla princovo tajemství a všechno vypověděla králi.
Král se velice rozzlobil, zavolal sluhu a dal mu příkaz, aby domeček ve kterém bydlela Sedmikráska se svými rodiči zapálil a Sedmikrásku tak usmrtil. Sluha vyplnil králův přísný rozkaz, připlížil se v noci k chudé chaloupce a zapálil ji. Už byla celá v plamenech, střecha už hořela a Sedmikráska ještě spala. Když už plameny olizovaly skromný nábytek v jejím pokojíku, probudila se praskotem dřeva a kouřem. Vyskočila z postele a proběhla plameny do zahrady. Tam stála stará prázdná studna, Sedmikráska do ní skočila a schovala se. Její ubozí rodiče však v chaloupce uhořeli.
I seděla Sedmikráska ve studni, plakala a naříkala. Ráno pak vylezla ze studny a viděla, že z chaloupky zbyl jen popel. Ze zbořeniště vyhrabala několik nepoškozených věcí, ty prodala a koupila si za to chlapecké šaty. Oblékla je, vlasy si zastrčila pod čepici a vydala se jako mladík na královský zámek, aby králi nabídla své služby.
Králi se urostlý hoch líbil. I zeptal se na jeho jméno.
„Neštěstí!“ odpověděla Sedmikráska.
Podivil se král, ale vzal jej do služby a za krátký čas jej měl nejraději ze všech svých sluhů.
Královský syn byl velice smutný, když uslyšel, že shořel domek, ve kterém bydlela jeho Sedmikráska, neboť se domníval, že i ona zahynula. Starý král doufal, že už Sedmikráska není a naléhal na syna, aby se konečně oženil s nějakou princeznou. I musel nešťastný princ jet s otcem a bohatým průvodem na námluvy do sousedního království.
Mezi služebnictvem jela také Sedmikráska jako sluha Neštěstí. Byla to pro ni těžká cesta a bylo jí smutno. V dlouhém průvodu si vybrala místo zcela vzadu, jela jako poslední ze všech sluhů a zpívala svým jasným hlasem:
„Když Sedmikráskou já jsem byla,
noc v Neštěstí mne proměnila!“
Princ v čele průvodu uslyšel, jak z dálky zní tato smutná písnička. Bylo mu to divné, zastavil koně a ptal se otce, starého krále: „Oh, otče, kdo pak zpívá tak hezky?“
„To asi bude můj nový sluha Neštěstí, „ odpověděl král, „kterého jsem nedávno vzal do služby.“
A jeli dále.
Za chvíli však uslyšeli znovu zpěv:
„Když Sedmikráskou já jsem byla,
noc v Neštěstí mne proměnila!“
A princ se ptal zase, jestli to je opravdu ten králův sluha. Král mu přitakal – nevěděl, kdo by to jinak mohl být.
Když už byl průvod blízko zámku, kde bydlela princova nová nevěsta, zazněl zase ten jasný hlásek:
„Když Sedmikráskou já jsem byla,
noc v Neštěstí mne proměnila!“
Princ již neotálel, pobídl koně, vyjel z průvodu ven a jel až dozadu, dokud se nedostal ke sluhovi Neštěstí. A poznal Sedmikrásku! Přívětivě jí pokynul na pozdrav, vrátil se na své místo na čele průvodu a za chvíli již byli v zámku, kde byli slavnostně přivítáni. Bohatá princezna se na našeho prince líbezně usmívala a když mělo dojít k zasnoubení, předstoupil princ před nevěstina otce a řekl:
„Pane králi! Než se slavnostně zasnoubím s princeznou, vaší dcerou, dovolte mi, abych se s vámi poradil. Mám doma krásnou skříň. Před nějakým časem jsem však od ní ztratil klíček. Koupil jsem si nový, ale pak jsem zase ten starý klíček našel. Řekněte mi, pane králi, kterým klíčkem bych teď měl svou skříň otevírat, starým nebo novým?“
„Samozřejmě starým!“ odpověděl král. „Člověk si má starých věcí vážit a dávat jim přednost před novými.“
„Ano, pane králi,“ řekl na to princ, „a nezlobte se teď, když nepožádám vaši dceru – princeznu o ruku. Ona je ten nový klíček a tam stojí ten starý!“ Vzal pak Sedmikrásku za ruku, zavedl ji před svého otce a řekl: „Podívejte se, otče, to je moje nevěsta!“
Starý král však polekaně a udiveně zvolal: „Ach, milý synu, vždyť to je Neštěstí, můj sluha!“
A mnoho dvořanů také zvolalo: „Ó, Bože, to je Neštěstí!“
„Ne!“ odpověděl princ, „to není žádné Neštěstí, to je Sedmikráska, moje milá nevěsta!“
Prosil pak shromáždění o prominutí, vzal Sedmikrásku na svého bělouše a zavedl ji jako paní a manželku na svůj nejkrásnější zámek.
(podle Bechsteina)
Pohádka o Popelušce
Chudá vdova po krejčovském mistru obývala chaloupku na konci vesničky, na samém kraji hlubokého lesa. Zvenku se zdála být chaloupka nehostinná, uvnitř se však všechno lesklo čistotou, což bylo zásluhou jediné dcerky vdoviny, Barušky, která od Božího rána pobíhala po světničce, myla a uklízela. Celý den se nezastavila. Pro práci však ani na minutku neztratila veselou mysl.
Baruška byla jedinou radostí své matky, která chodila posluhovat po vesnici anebo z blízkého města donášela potřeby vesnickým hospodyním. Dcerka však téměř nevycházela z chaloupky: na povídání neměla kdy, jak říkala, a proto jí začala děvčata říkat Popeluška, což za chvíli tak zdomácnělo, že Barušku nikdo jinak nepojmenoval, ba ani vlastní matka ne.
Míjel rok po roce a Baruška vyrostla do krásy. Každý se za ní se zalíbením ohlédl a mnoho ženichů se hlásilo, kteří by se nebyli zdráhali zavést do svého domu hospodyni sice chudou, ale hodnou, veselou a pracovitou. Baruška však neměla zájem; žila se svou matkou a starala se jen o skromnou domácnost. Když jí někdy matka domlouvala a hovořila o vdávání, vždy se smíchem odpovídala: „Ale, matinko, vždyť tvá Popeluška má ještě času dost!“ a dala se do zpěvu.
Jednoho dne, když matka odešla do města, seděla Popeluška u okna a zamyšleně hleděla k lesu. Dnes nebyla pilná, ani nezpívala; přemýšlela o slovech matčiných a uvažovala, zdali by přece jen nebylo lepší, kdyby se provdala a ulevila nejen sobě, ale i matce. Jak se měla rozhodnout? Z vesnických hochů nikoho nemilovala.
Z myšlenek ji náhle vytrhl pronikavý výkřik; z lesa vyběhl malý mužík a pádil přímo k chaloupce a za ním v patách se hnal vlk s vyceněnými zuby. Baruška neváhala, přiskočila ke dveřím a postavila se vlku na odpor. Vlk, když uviděl posilu, obrátil se a mrzutě uháněl zpět k lesu.
„Popeluško, dobrá Popeluško!“ volal mužík chvějícím se hlasem, „čím se ti odměním, že jsi mne zachránila?“
„Ale jak jste se tu objevil, nešťastný mužíčku?“ ptala se Baruška, hledíc plna údivu na neznámého mužíčka. „A jak víte, že mi říkají Popeluška?“
„Ach, drahé dítě,“ odpověděl mužík, „jsem ze zdejšího lesa, žiji zde, ale dosud neviděl mne nikdo a také si to nepřeji. Dnes nešťastnou náhodou jsem se poněkud vzdálil od svého úkrytu, když mne přepadlo to zvíře. Nemohl jsem se vrátit a byl bych zahynul, kdybys mne nebyla ochránila. Zůstanu ti za to vděčen. Nejsem tak chudý, jak se zdám a ode dneška každé tvé přání splním, neprozradíš-li mne.“
Potom mužík vyzval dívku, aby jej doprovodila do lesa, do jeho příbytku, neboť se prý bojí nového přepadení.
Popeluška se nejprve zdráhala, ale konečně vyhověla jeho prosbám a neznámého doprovodila k lesu. Když tam přišli, kráčeli úzkou pěšinou několik kroků, když mužík stanul u vysokého starého dubu a zvolal:
„To pravím dubu, pradubu,
že ke škodě mu nebudu.“
Dub se otevřel a Popeluška spatřila stupně, vedoucí do země. Mužík jí pokynul, aby jej následovala a sám šel napřed. Baruška, hnána zvědavostí, poslechla, přičemž se dub opět zavřel. Mužík spatřil leknutí ve tváři děvčete a uklidňoval ji. „Neboj se, milé dítě. Těmi slovy, která jsi předtím ode mne slyšela, otevřeš si dub vždy, když mne budeš chtít navštívit. Ke zpáteční cestě dub nepotřebuješ, ven pro tebe vede cesta pohodlnější.“
Popeluška se uklidnila a vykročila za mužíkem.
Najednou se kolem ní začalo blýskat. Na všech stranách, na stěnách, stropu, před ní i za ní se míhalo tisíce světýlek, ba tu a tam i ze země vyzařoval plamínek, až uskakovala. Mužík se usmál: „Neboj se, Popeluško, jsou to démanty, které nám svítí na cestu, pohleď!“ Sklonil se, vzal ze země kámen a podal jej Popelušce.
Po nedlouhé cestě se ocitli ve veliké síni, kde bylo nakupeno tolik pokladů, zlata a drahých kamenů, že se při tom pohledu Popeluška neubránila udivenému výkřiku. Příjemný matný svit, vycházející z velkých démantů, visících u stropu na zlatých řetězech, ozařoval síň. Popeluška nevěděla, sní-li či bdí.
Nejvíce se však podivila nad třemi velikými skříněmi, stříbrnou, zlatou a drahokamy vykládanou. Mužík vyzval dívku, aby nahlédla dovnitř. Ve stříbrné spatřila nádherné bílé šaty, stříbrem bohatě vyšívané, šperky na krk a do vlasů, ba i malé bílé střevíčky, ležící na stříbrném stolku. Takovou krásu nikdy neviděla. Dychtivě otevřela skříň zlatou, kde byly šaty ještě mnohem krásnější: šaty z látky modré barvy, zlatem bohatě vyšívané, šperky na krk a do vlasů, zlaté střevíčky. Ve skříni třetí šaty růžové, drahými kameny téměř poseté, démantové šperky na krk a do vlasů, růžové střevíčky jako z hvězd. Mužík nenechal děvče ani vzpamatovat a odhrnul záclonu na stěně: „Pohleď ještě sem!“
Popeluška vzhlédla a před sebou spatřila zahradu, plnou stromů s ovocem zářivým a nedaleko pod košatou lípou uviděla trojí spřežení vraníků se stříbrným, zlatým a drahými kameny posetým řemením. Poznala, že nádherné to spřežení čeká na onu vznešenou paní, která si obleče šaty z velkých skříní. V duchu záviděla té šťastné osobě.
Když se Popeluška dosyta na všechno bohatství nahleděla vzpomněla si, že je již jistě čas k návratu. Prosila tedy mužíka, aby jí ukázal zpáteční cestu. Mužík tak učinil s prosbou, aby jej v jeho osamělosti brzy navštívila a dodal, že radou a skutkem jí vždy pomůže, kdykoliv se na něj obrátí. Potom Popelušku vyvedl do zahrady a cestičkou zlatým pískem sypanou kráčel s ní ke stříbrné zdi, která zahradu chránila. Zastavil se u ní a klíčkem otevřel malá zlatá dvířka a potom již mával Popelušce na rozloučenou. Popeluška se ocitla – na kraji lesa. Po stříbrné zdi, zlatých dvířkách, zahradě i mužíkovi nebylo ani stopy. Stále nedaleko rodné chaloupky.
Chtěla všechno považovat za krásný sen, ale ve své ruce uviděla velký démant, oslnivě zářící ve svitu zapadajícího slunce. Vzpomínala, jak ke vzácnému kamenu přišla, vzpomněla si na svou úzkost v podzemní chodbě i jak ji chtěl mužík podáním kamene uklidnit. Byla přesvědčena, že vše byla skutečnost a že bohatství, které před chvílí viděla, nebylo žádným přeludem.
Volným krokem, s hlavou přetíženou mnohými myšlenkami, kráčela k chaloupce, vzpomínajíc stále na vše, co viděla a zažila. Jak prostá se jí zdála být nyní jejich chaloupka! Však přesto cítila, že kdyby se měla s ní rozloučit, nerada by ji opouštěla.
Když vešla do chaloupky, byla již matka z města doma. Na matčinu otázku, co v lese dělala, Baruška dala vyhýbavou odpověď, neboť nechtěla nic o mužíkovi prozradit, démant však ukázala a tvrdila, že jej v lese našla.
Matka byla udivena krásou kamene a umínila si, že druhý den půjde do města, aby drahokam zpeněžila. Popeluška svolila a matka se ráno vydala do města.
K večeru se vrátila s radostnou tváří.
„Popeluško, šťastná Popeluško,“ volala již ve dveřích, „hleď, již nebudu muset za každým trojníkem běhati až do města; hleď jaké bohatství nesu za nalezený kámen!“
Při těch slovech vysypala na stůl hromádku lesklých dukátů a chvějícíma se rukama je začala přehrabávat. Popeluška měla ovšem také radost, ale spíše jen z radosti matčiny; ji dukáty nepřekvapily, myšlenky jí utíkaly někam jinam. Pojednou byla její pozornost obrácena ke slovům matky, která mezitím vyprávěla, co se jí v městě přihodilo.
„Když jsem tam přišla,“ vypravovala, „ukazovala jsem kámen klenotníkovi a nabízela jsem mu jej ke koupil. Ten si kámen prohlédnul a pravil: ,Co vás to napadá, ženo, já že bych vám mohl tento kámen zaplatit? Musíte jej nabídnout samému králi, jen ten je s to vyplatit vám tu ohromnou sumu, na kterou démant cením., Vyzval mne, abych šla s ním k našemu králi. Král, když uviděl kámen, poručil pokladníkovi, aby mi vyplatil tisíc dukátů a vybídl mne, abych na místě, kde jsi kámen nalezla, hledala dále, najdu-li prý ještě jeden, dá mi tři tisíce dukátů. Chce je totiž dát vsadit do náušnic, určených jako dárek jeho nevěstě. Svatba se má prý slavit za půl roku. Slíbila jsem, že budeme hledat, ale bude to asi marné.“
„A proč by to mělo být marné?“ zvolala Popeluška, ale hned se zalekla a pravila: „Možná, že se najde ještě jeden takový kámen, pokusím se o to, matinko, však pochybuji. Byla bych ráda, kdyby se nám to podařilo, ne snad kvůli penězům, ale kvůli našemu dobrému králi, jemuž bychom tím snad způsobili velkou radost.“
„Ovšem, milé dítě,“ pravila matka, „ve městě si povídali, že prý je to krásná a hodná princezna, ta nastávající naše královna a je prý sestrou bohatého a mocného krále ze sousední říše. Bude to svatba, jakou svět nepamatuje. Bylo by dobře, kdybychom mohly králi posloužit.“
Popeluška slíbila, že druhý den bude hledat a v duchu si umínila, že poprosí mužíka, aby jí podobný démant pro krále daroval. Věděla, že jí jej neodepře, bála se však, že ji bude vinit z neskromnosti.
Druhého dne, po dlouhém váhání, kráčela k lesu. Snadno našla dub, jenž kryl vchod do mužíkovy klenotnice a když k němu přistoupila, zvolala chvějícím se hlasem:
„To pravím dubu pradubu,
že ke škodě mu nebudu!“
Dub se rozevřel a Popeluška u vchodu uviděla přívětivě se usmívajícího se mužíka.
„I vítám tě, Popeluško, vítám tě,“ pravil vesele, „přece jsi tedy na mne nezapomněla! Či snad si již přicházíš pro odměnu? Schází ti něco? Nu, pojď jen dál, jen dál!“
Vzal dívku za ruku, vtáhl ji za sebou do vchodu a dub se uzavřel.
Kráčeli opět touže cestou. Popeluška nebyla schopna vyslovit svou prosbu ač pozorovala, že mužík asi tuší, proč přišla.
Když se ocitli v chodbě, kde démanty svítily, sehnul se mužík k zemi, zvednul kámen jasně se lesknoucí a pravil:
„Zde si ode mne vezmi na památku; ulož jej a vzpomeň si na mne, kdykoliv na něj pohlédneš.“
Když již držela v ruce démant, dodala si Popeluška odvahy a vyprávěla, proč přišla a prosila, aby si její smělost zle nevykládal.
Mužík se usmíval, vyslechl ji a pravil:
„Milerád, dítě drahé, svoluji, abys i tento kámen darovala králi, ale rád bych i tobě se odměnil za službu, již jsi mi prokázala; řekni, co tobě mám dát?“
„Nic, nic, dobrý, hodný muži!“ zvolala Popeluška rozradostněna, že mužík nic nenamítá, aby kámen dala králi, aniž že ji má v podezření ze ziskuchtivosti. „Jsem tebou již dostatečně odměněna, vždyť doma je po nouzi a matka může spokojeně trávit svá stará léta.“
„No, uvidíme!“ odpověděl mužík. „Snad přijde doba, kdy Popeluška přece za něco pro sebe mne požádá.“
„Snad,“ odtušila Popeluška a oko její zabloudilo maně k velkým skříním; mužík uviděl její pohled, usmál se, neřekl však nic. Vyprovodil Popelušku až ke zlatým dvířkům a propustil ji. Vše opět rázem zmizelo a dívka stála před chaloupkou, ke které spěchala.
Matka se nemálo podivila, když se Popeluška opět vrátila s démantem, nemohla se ubránit nedůvěřivému pohledu. Nicméně upokojila se brzy, neboť znala dceřino dobré srdce. Proto klidně s drahým kamenem vydala se ke králi.
Když se vrátila, vypravovala dceři, že král byl nadmíru potěšen a dal jí hned vyplatit tři tisíce dukátů a ve své radosti pozval ji, Popelušku, na svatbu. „Ovšem,“ připojila, „to jen tak žertem, neboť jak bys mohla ty se odvážit mezi tolik vzácných hostů!“
Popeluška si vzpomněla na šaty v mužíkových skříních.
„Ach,“ vzdychla, „jen kdybych alespoň ty bílé měla, jak ráda bych se podívala na našeho dobrého krále a spanilou jeho nevěstu.“
Čas plynul a pomalu se blížil den králova sňatku. V chaloupce u lesa se zpěv ozýval nyní mnohem řidčeji, neboť Popeluška měla hlavu přetíženu plány a čím více se ten den blížil, tím více toužila.
Den před svatbou se Popeluška odebrala k návštěvě mužíka a zastihla jej u stříbrné skříně, jak pilně prohlíží uložené šaty. Přistoupila těsně k němu a pozdravila ho.
Mužík se obrátil a vesele zvolal:
„I vítám tě, drahé dítě, vítám tě. Hleď, právě prohlížím šaty, neboť zítra jich bude třeba. Jsem rád, že přicházíš, chtěl jsem tě o něco požádati, splníš-li mi to.“
„I mileráda vše učiním, co budete chtít!“ odpověděla Popeluška.
„Zítra k večeru sem přijď, Popeluško. Rád bych, abys pomohla při oblékání do těchto šatů hostu, který se zúčastní královy svatby,“ pravil mužík, prohlížeje zkoumavě do obličeje dívčina. Postřehl slabé zblednutí a jakýsi záchvěv tiché bolesti. Popeluška ovšem nezamítla prosbu mužíkovu, slíbila přijít a když ještě o zítřejší slavnosti pohovořili, odebrala se smutně domů.
Kéž by byla na místě té, která bude zítra oblékat tak nádherné šaty!
Druhého dne již časně ráno se lidé hrnuli do města. Matka Popelušky byla mezi prvními. Chtěla také svou dcerku vzít sebou, leč ta to rozhodně odepřela, neboť nechce prý chaloupku zanechat prázdnou.
Ale k večeru spěchala k dubu a když jej známým zvoláním otevřela, seběhla rychle chodbou a chvatnými kroky se ocitla v síni.
Mužík již čekal, kromě něj však tady nebyl nikdo. Baruška se udiveně ohlížela a když to spatřil mužík, přistoupil k ní a pravil:
„Milá Popeluško, nehledej paní, o níž jsem ti včera řekl, že oblékne tyto šaty. Jsou určeny pro tebe. Vím, že se toužíš podívat do zámku na královu svatbu, proto ti půjčím šaty jako poděkování za to, co jsi pro mne udělala.“
Popeluška nevěřila svému sluchu. To neočekávala. Chvíli stála jako socha a překvapením nemohla slova ze sebe vypravit. Dvakrát ji musel mužík vybídnout, aby se oblékla, než uvěřila, že vše je skutečností.
Drahnou dobu trvalo, než na sebe bílé šaty oblékla. Ale když byla hotova, tu mohla na sobě oči nechat. Vše se lesklo stříbrem a v jejích dlouhých rusých vlasech se skvěla malá korunka, ztápějící se v ledku bílých drahokamů. Mužík měl z Popelušky nesmírnou radost, vzal ji za ruku a vedl ji do zahrady. Zde ji vybídl, aby vsedla do prvního kočáru a sám se posadil na kozlík, aby řídil bujné koně. Tryskem ujížděli k městu.
Na královském zámku byla již zábava v plném proudu, když se otevřely dveře a jimi vkročila paní takové krásy, jakou se nemohla honosit ani sama královna. Nikdo ji neznal a přece jí všichni úctyplně ustupovali z cesty. První, kdo se k ní odvážil přistoupit, byl bratr nevěsty královy, král Libor, mladý a sličný muž. Požádal ji, aby po slavný ten večer ji směl být po boku. Svolila mileráda. Bavila se s ním po celou noc a když pak hvězdy začaly blednout, počkala na vhodný okamžik a nepozorovaně vyklouzla ze sálu. Rychle naskočila do kočáru a ujížděla k lesu.
Jak nerada se loučila s krásnými šaty! Bylo jí v nich tak volno, tak veselo. Vzpomínala na dvorného mladého krále a cítila, že jej mimoděk začíná milovat. Vydral se jí z prsou těžký vzdech. Snad i Libor na ni vzpomíná?
Mužík stál u dívenky a na tváři měl úsměv. Věděl asi, co se děje v jejím srdci.
Doma Popeluška usedla k oknu a smutně pohlížela k nebi. Skoro nyní litovala, že svou marnivostí dala se vylákat k jízdě do zámku. Zanedlouho se z města vrátila matka. To bylo vypravování, povídání. Ubohá se snažila, aby dceři všechno vylíčila a netušila, že ona by jí toho mohla povědět mnohem, mnohem více. Konečně se také matka zmínila o neznámé princezně, která prý tam přijela ve stříbrném voze a do které se prý bratr královny, král Libor, zamiloval a ráno téměř šílel, když zmizela. Hledali ji po celém městě, vyptávali se, ale nikdo nevěděl, odkud přijela a kam odjela.
Při té zprávě radostně Popelušce poskočilo srdíčko. Nyní naslouchala pozorněji matčiným slovům, která pokračovala.
„Když všechno prohledali a nic nevypátrali, domluvili se, že zítra se bude v plesu pokračovat, snad prý neznámá princezna opět přijde.“
Popeluška by se dala nejraději do zpěvu, jak na ni účinkovala tato zpráva. On ji tedy hledal, on vzpomínal a po ní toužil! Zítra, staň se co staň, musí tam opět jet, aby jej spatřila. Mužík, jak doufala, jí i tentokráte snad šaty zapůjčí. Celý den potom byla Popeluška samý zpěv a smích, jak tomu už dávno nebylo.
Druhý den ráno matka zase odešla do města a Popeluška nemohla se dočkat večera, aby mohla odejít k mužíkovi. Když se konečně dočkala a vešla do klenotnice starého přítele, vypověděla mu vše, co jí na srdci leželo. Dobrý ten človíček na místo odpovědi s úsměvem otevřel zlatou skříň a vybídl dívku, aby oblékla šaty modré. Popeluška sice váhala, ale při vzpomínce na krále Libora se rozhodla a v krátkém čase ujížděla ve zlatém vodě k městu.
Sotva vkročila do sálu, uchopil ji za ruku ten, na něhož celý den myslila. Nehnul se od ní celou noc. Bavil se s ní, dávaje přitom bedlivý pozor, aby mu opět neunikla.
Však ráno v nestřeženém okamžiku se přece jen podařilo Popelušce nastoupit rychle do vozu a odjet.
Libor byl zoufalý, když zjistil, že mu neznámá zase zmizela. Běhal po zámku, vyptával se, ale nikdo mu nemohl povědět, kterým směrem odjela.
Král chtěl švagra uklidnit a slíbil mu, že druhý den vystrojí nový ples, ale poradil mu, aby k ránu, až bude chtít neznámá odjet, sešel na nádvoří a snažil se dostat do blízkosti jejího vozu. Jakmile do něj neznámá naskočí, ať ji rychle uchopí a v zámku zadrží.
A večer druhého dne, když bylo panstvo na plesu shromážděno, neznámá vstoupila do sálu. Výkřik údivu se ozval ze všech stran. Král Libor si ani netroufal přistoupit blíže, tak účinkoval na něj zjev jemu neznámé bytosti, která se mu zdála být dnes v těch šatech růžových, drahokamy hojně posetých, tak velebnou a vznešenou, že se proti ní cítil být příliš nicotným.
Popeluška k němu přistoupila a podávala mu rozpačitě ruku. Libor ji uchopil, zlíbal a snažně prosil, aby již neprchala a zůstala mu po boku celý život. Popeluška se těch vášnivých slov lekla a smutně se usmála. Libor si umínil, že dnes ji neopustí. Celou noc se s ní bavil, ráno se pak úmyslně vzdálil a spěchal na dvůr, kde již na neznámou čekal skvostný, drahokamy posetý vůz. Král stanul poblíže v úkrytu. Netrvalou dlouho a spatřil, jak jeho neznámá rychle seběhla ze schodů a jedním skokem se ocitla v kočáře. Neváhal, skočil k ní a chytil ji kolem pasu. Vůz však již byl v pohybu a letěl s větrem o závod.
Libor držel Popelušku v objetí. Marně se snažila vyprostit, marně propukla v pláč, nepustil ji a ujišťoval ji vroucně, že s ní půjde, i kdyby letěla na kraj světa.
Popelušce se sevřelo srdce úzkostí a přece byla tak nevýslovně šťastná. Třásla se jen, jak s ní asi naloží, až se dozví pravdu a hrozila se jeho pohrdání. Považovala svou lásku k němu za spravedlivý trest, který ji stihl a její všetečnost a neskromnost a nemohla k němu ani zdvihnout oči.
Konečně dojeli k lesu a ocitli se v zahradě mužíkově. Ten seskočil z kozlíku, pomohl Popelušce z vozu a uvedl ji i s Liborem do síně.
Král Libor hleděl udiveně chvíli na mužíka, kterého si dříve nevšiml, chvíli na Popelušku a patrně čekal vysvětlení. Toho se mu také dostalo.
Mužík mu všechno vypověděl a prosil jej, aby Popelušku neopouštěl, že srdcem svým je hodna stát se královnou a bohatstvím převyšuje každé očekávání. Všechno to, co zde kolem vidí, to dává jí mužík věnem, vymínil si pouze, aby do své smrti směl jí žít nablízku, neboť miluje ji jako dceru a nechce se nikdy více od ní odloučit.
Libor jásal, objímal mužíka, líbal Popelušku, která radostí plakala. Mužík hledě spokojeně na šťastný párek utíral slzy, vkrádající se mu do očí. Byl šťasten ze štěstí jejich.
Sluníčko již stálo vysoko, když se všichni tři ocitli na kraji lesa před chaloupkou Popelušky. Matka byla již doma a sháněla se po dceři. Najednou se otevřely dveře a spatřila párek mladých lidí ve skvostných šatech, jaké její oči ještě neviděly. Zvláště na princezně mohla oči nechat, jak se na ní všechno lesklo. Nevěděla, co by měla udělat a chtěla se ptát, koho hledají, když se dívka náhle vrhla do její náruče: „Matinko drahá!“
„Popeluško!“ vykřikla matka, když poznala dceru. „Popeluško, co se to děje? Sním či bdím?“
„Bdíte, drahá matinko,“ ozval se Libor, „a na důkaz toho vás žádám o ruku Popelušky.“
Nyní chápala matka vše. To byl král Libor, to byla ta neznámá princezna. Ale jak se to všechno seběhlo?
Popeluška matku objala a všechno jí vypověděla. Matka chopila mužíka a líbala mu ruce, šaty, vděčnost její neznala mezí. Mužík se však velice bránil:
„Vždyť, milá matko, nedělal jsem nic zadarmo, i nyní si nechám všechny své služby zaplatit, neboť miluji vaši dceru zrovna tak, jako vy a vymínil jsem si, že mne musí do smrti trpět vedle sebe. Tím budu dostatečně odměněn.“
Král Libor je vyzval, aby se vydali na cestu do města, kde měla být v nejkratším čase slavena svatba. Mužík je však ještě zadržel s tím, že musí nejdříve věno nevěsty uvést do pořádku. I sebral veškeré povozy z celé vesnice, zavedl je k dubu, tam vyzdvihl vše, co se v podzemní síni nalézalo, naložil to na vozy a poručil odjet k městu. Sám však vzal za ruku Popelušku a Libora, postavil se k dubu a zvolal:
„To pravím dubu, pradubu,
že víc s ním žíti nebudu.“
Na ta slova se ozvala hromová rána a dub zmizel. Nyní je mužík vybídl k odchodu.
Za týden byla slavena svatba Popelušky a Libora, při které tančila matka Popeluščina s mužíkem až do samého rána.
Šťastný párek žije prý dosud ve svém království, malý mužík chová na kolenou malou Popelušku a povídá jí pohádku o té velké.
(podle Kalenského)
Růžový paprsek sluneční
V jednom městě žil před lety bohatý kupec jménem Dobrovid. Patřila mu část překrásných zahrad, které se rozprostíraly v údolí kolem města a kupec ty zahrady velice miloval. Nejradši však měl jednu z nich, a to „zahradu života“, jak ji lidé nazývali.
V zahradě života stála uprostřed obrovská jabloň, která rok co rok rodila krásné zlaté ovoce takové blahodárné moci, že každého – i kdyby ležel na smrtelné posteli – uzdravilo. Tisíce a tisíce lidí putovalo k zahradě bohatého Dobrovida, kdykoliv ovoce uzrávalo a prosilo o pomoc pro sebe nebo pro své milé. Kupec vždy prosby vyslyšel a rozdal vše do posledního jablka a když byl napomínán, aby si něco také nechal pro sebe, říkával: „Jsem starý a přijde-li si pro mne Boží posel, jsem připraven – nebudu jej zahánět – a moji synové jsou dosud mladí, ti se ještě dočkají květu i ovoce.“
Celé okolí blahořečilo dobrému kupci a Bůh mu žehnal za tuto službu. Jeho jmění i štěstí každým dnem rostlo. Synové Albín, Vít a Jiřík se ve všem podobali svému otci. Dobří, srdeční a šlechetného ducha otci, jehož milovali, pomáhali v obchodech a konali dobrodiní tam, kde bylo potřeba. Chlapci byli radostí všech obyvatel města i okolí a každý by se s nimi o srdce rozdělil.
Tak žili všichni spokojeně a žádný zármutek nekalil jejich štěstí. Albín i Vít dospěli, oženili se a zařídili si vlastní domácnosti. Dobrovid se vzdal obchodu, rozdělil synům jmění a ponechal si jen zahradu života a s ní sousedící část, kterou určil synu nejmladšímu. S požehnání všech se odebral na odpočinek.
Jiřík, nejmladší syn, byl otci oporou a radosti ve stáří. Miloval svého otce a umínil si, že nebude myslet nikdy na ženění, aby mohl žít se svým otcem a zdálo se, že svému slibu dostojí. Již mu bylo dvacet let, byl statný a mohl pomýšlet na družku, ale Jiříkovi se žádná nelíbila a i na té nejkrásnější našel plno neodpustitelných chyb.
Přišla doba, kdy se jabloň v zahradě života oděla do růžových květů. V celém okolí se všichni zaradovali. Trpící se uzdravovali již jen nadějí na pomoc a ze všech stran přicházeli ke starému Dobrovidovi lidé prosit o pomoc. Dobrý stařec sliboval každému pomoci a když přišel čas, kdy se z květů začalo tvořit zlaté ovoce a lesknout se v záři sluneční, shromáždily se davy okolo zahrady a utábořily se u ní. Starý Dobrovid hleděl na ubožáky s chvějícím se srdcem a cítil se šťastným, že může tolika lidem pomoci a ulevit jim. Nemohl se dočkat dne, kdy začne s česáním a denně chodíval chlácholit shromážděný trpící lid a snažil se zatím alespoň slovy mírnit jeho utrpení.
Konečně se přiblížil podvečer dne, kdy mělo být ovoce sčesáno. Ještě týž den mnozí přicházeli k zahradě, až se začal Dobrovid obávat, že s ovocem nevystačí. Těžce by byl nesl, kdyby byl i jediný nemocný nucen odejít bez pomoci. Ale jaké bylo jeho leknutí, když druhý den ráno starý sluha s vyděšenou tváří vešel do ložnice a se zaroseným okem vyprávěl, že zahrada života je zpustošena a zlaté ovoce z jabloně zmizelo. Dobrovid zbledl a strnule zíral na sluhu. Nevěřil sluchu a chtěl se hned přesvědčit o jeho slovech. Probudil Jiříka a běželi i zahradě. Nářek a pláč nešťastníků se rozléhal široko, daleko a dolétl k uchu spěchajících. Úzkost a bol sevřely dobré srdce kupcovo a rozplakal se. Když se přiblížili k zahradě, uviděli zde Albína i Víta, kteří spěchali starého otce utěšit. A přece se v zástupu nešťastníků našli mnozí, kteří se zklamáním svým dali strhnout i k podezřívání a zlořečení. Dobrovid to zaslechl, ale nezlobil se. Matným krokem vešel do zahrady.
Již při prvním kroku se neubránil výkřiku bolesti, tak bylo všechno zpustošeno. Stromy stály bezlisté jako uprostřed nejtužší zimy, pestré koberce květinové byly zašlapány do zamě a nikde kousek květu, kousek života. Vše mrtvé, ztuhlé. Došli až ke zlatonosné jabloni a ani zde neuzřeli náznak života.
Co dělat? Kde hledat viníka?
Všichni věděli, že bude marné jej hledat, protože zde přirozená moc působit nemohla a proti černým kouzlům je těžké bojovat. Uběhlo několik hodin, než se vzpamatovali z rány, která přišla tak znenadání. Mezitím se slunce vyhouplo vysoko na oblohu a sesílajíc své paprsky na zpustošenou zahradu, mile hřálo. Když však první paprsek polední zaplál nad zlatonosným stromem, zavanul zahradou jemný vánek a jakoby kouzelným proutkem dotknuta, ožila zahrada k novému životu. Vše znovu, jako zjara, rozkvetlo, i jabloň, pod níž Dobrovid se syny udiveni stály, se ozdobila zlatým květem.
V prvním okamžiku to považovali za sen. Tak krásnou zahradu života dosud neviděli. I ta nejnepatrnější květinka pozdvihla hrdě hlavu, doplňujíc svým drobným květem čarokrásný celek koberců. Rajská vůně slastně zachvívala duší dobrého kupce Dobrovida. Zvenku se ozývaly radostné výkřiky a Dobrovid se hned odebral mezi nešťastníky a ubezpečoval je, že není dosud vše ztraceno, zahrada se opět skví novým květem a jakmile ovoce dozraje, všechny je povolá, aby jim bylo opět navráceno zdraví. Ubožáci se slzami v očích děkovali a prosili kupce, aby pečlivěji opatroval zlaté ovoce, aby podruhé nebyli ve své naději zklamáni. Kupec je ubezpečil, že nechá zahradu střežit a všechny je obdaroval.
Zlaté ovoce se brzy z květu vylouplo a začalo zrát. Dobrovid hledal odvážného strážce, když se k němu dostavil jeho nejstarší syn Albín a řekl:
„Drahý otče, nesnesl bych, kdyby ubožáci měli ještě jednou zbytečně konat cestu k zahradě života. Chci uchránit strom od zkázy a proto dovol, abych byl hlídačem já.“
Dobrovid jej objal a řekl:
„Jsem ti vděčen, drahý synu! Chtěl jsem tě o to prosit, ale obával jsem se odmítnutí. Děkuji ti!“
Albín odešel do zahrady. Tam se usadil pod jabloň a bděl celou první noc, aniž co podezřelého zpozoroval. Druhá noc byla jako ta první. Na třetí den bylo určeno česání a sešlo se mnoho trpících, aby zahradu střežilo zvenčí.
Noc se zdála být klidná a proto doufali, že jim s úsvitem začne nový život. Jaké bylo však zděšení všech, když ráno našli zahradu zpustošenou a po zlatém ovoci na stromě ani stopy. Smutnou zvěst ihned sdělili Dobrovidovi, který přispěchal, neboť se strachoval o Albína. Vkročil do zahrady a hned spěchal k jabloni, kde se srdcervoucím výkřikem klesl na bezduché tělo Albínovo, ležící na ušlapaném záhoně. Bolest hrozila mu srdce roztrhnout. Slzy mu tekly po zvadlé tváři a Vít s Jiříkem měli jej co konejšit, aby si nezoufal. Mírnili jeho bol, ale sami potřebovali útěchu. Vždyť všichni se milovali tak, že ztráta jednoho z nich znamenala zničení štěstí všech. S bolestí v srdci vynesli Albínovu mrtvolu ze zahrady, jež mohla být nyní nazývána „zahradou smrti“ a nejistým krokem se ubírali k městu, provázeni pláčem v naději zklamaných chorých nešťastníků.
A hle! V poledne v zahradě opět všechno ožilo a odělo se novým vonným květem. Mnozí z nemocných čerpali z toho novou naději a odebrali se domů, aby vyčkali času, kdy zlaté ovoce opět uzraje, ale většina se zřekla veškeré naděje a litujíce kupce se odebrali domů, aby hledali pomoc jinde. Albín byl za veliké účasti lidu pohřben a Dobrovid, Vít a Jiřík truchlili. Dny ubíhaly jim v neustálých vzpomínkách na Albína a opět se přiblížil den, kdy zlaté ovoce v zahradě života dozrávalo.
Nyní předstoupil před otce Vít a se slzou v oku řekl:
„Vím, drahý otče, že nebudeš chtít vyplnit mou prosbu, ale přesto se odvažuji ji přednést. Dovol, abych dnes šel já ovoce hlídat. Přísahám ti, že nejen toto zachráním, nýbrž pomstím drahého Albína, jehož smrt se nás tak krutě dotkla.“
Dobrovidovi klesla hlava na prsa – mlčel. Po chvíli se vzchopil a pohleděl Vítovi do tváře:
„Jdi, milý synu! Však ne proto, abys pomstil smrt bratra, ale abys uchránil zlaté ovoce a tím i život, zdraví těch, kteří již byli dvakrát trpce zklamáni. To je tvým úkolem, ne pomsta. Bratra nech odpočívat, pomodli se za jeho duši a tím mu vykoupíš mír i věčnou blaženost.“
Vít poděkoval otci, rozloučil se s ním a odešel do zahradu. Před zahradou našel jen málo trpících a ti ještě moc nedoufali v pomoc zlatého ovoce. Přišli spíše z pouhé zvědavosti. Směle Vít vkročil do zahrady a usadil se pod jabloň. První noc minula klidně. Ráno bylo nalezeno všechno v pořádku. Druhý den se mělo česat. K večeru opět Vít odešel do zahradu – aby se odtud živ nevrátil. Ráno jej nalezli mrtvého pod jabloní a kolem bylo všechno zničeno. Po zlatém ovoci ani potuchy.
Starý Dobrovid šílel bolestí, když se tu truchlivou zprávu dozvěděl a když uviděl syna, vypukl v pláč. Jiřík jej marně těšil. Však i Jiříkovi bylo v srdci nevýslovně úzko. Opuštěn nyní od obou bratří se cítil velice nešťastný. Často mu hlavou projela myšlenka, aby se pokusil o vypátrání ničitele otcova i svého štěstí, jakož i ničitele životů milých bratří. Ale jak? Do zahrady života se neodvážil vejít – nelekal se smrti – ale aby se starý otec neocitl beze vší pomoci. Konečně jej napadlo, že zahrady, sousedící se zahradou života, byly vždy ušetřeny zkázy. Byl by výskl radostí! Doufal, že našel cestu k záchraně zahrady. Nic otci neřekl a trpělivě čekal, až se z květu vyloupne zlaté ovoce.
Konečně začalo ovoce, ten rok již po třetí, dozrávat. Jiřík prosil otce, aby dovolil mu navštěvovat zahradu sousedící se zahradou života a když Dobrovid, netuše nic o jeho záměru, svolil, chodil tam Jiřík den co den, ba i v noci. Vykonal rychle mnohé přípravy, které mu měli pomoci k zastižení ničitele při práci a v příhodném okamžiku jej zadržet. Vylámal ve zdi otvor, jímž mohl pohodlně do zahrady života vejít a tak na všechno připraven očekával předvečer osudného dne. Z nešťastníků se ten den k zahradě nedostavil žádný, všichni pozbyli naděje.
Jiřík, aniž by se slovem zmínil o svém záměru, se rozloučil s otcem jako každý jiný den a když se slunko chýlilo k západu, odebral se do zahrady. Zde se usadil u zdi a otvorem pohlížel na jabloň, obsypanou zlatým ovocem. Třpytila se v záři zapadajícího slunka a jemný vánek si pohrával jejími listy. Náhle zadul zahradou silný vichr. Jiří, který si neuměl změnu nijak vysvětlit, tím upřeněji zíral otvorem. Uviděl, jak zapadající slunce vyslalo k zemi poslední paprsek růžové barvy a osvětlilo jím nejvyšší vrchol jabloně, kde paprsek v mihotavém světle vzplál. Slunce zapadlo. Růžový paprsek však zářil na vrcholu stromu a víc a víc se zvětšoval. Konečně zmizel a Jiřík se sotva ubránil výkřiku. Na jabloni seděla růžová víla a poskakujíc z větve na větev trhala zlatá jablka. Jiřík šílel.
Takovou krásu ještě neviděl a ani ve snu se takového ničitele nenadál. Víla seskočila z jabloně a usadila se pod strom. Pátrala kolem, jakoby někoho hledala, potom se zvonkovitě zasmála, vytáhla ze záňadří stříbrný proutek a švihla jím třikrát zemi. Vše se ihned změnilo, spoušť byla vykonána, jen jabloň byla dosud ušetřena zkázy a na tu vyhoupla se růžová víla a dále česala jablka. O stříbrný proutek, který nechala na zemi, se už nestarala. Byla si jista, že ji nikdo nepřekvapí. Jiřík dlouho a strnule zíral na její počínání, konečně se odvážně protáhl otvorem a vešel do zahrady. Chvíli váhal, potom se však víc a více přibližoval opatrně ke stromu, na němž se růžová víla hlavě houpala na větvích a ohlížel se po stříbrném proutku a doufal v jeho pomoc. Byl několik kroků vzdálen od stromu, když jej spatřil. Tu víla, jakoby tušila nebezpečí vstala, rozhlédla se a již se chystala seskočil na zem. Jiřík však rychle přiskočil, uchopil stříbrný proutek, napřáhl se a chtěl vílu švihnout. Ta uskočila zpět s výkřikem: „Nešvihej!“
Jiříkovi klesla ruka. Pohlédl na krásnou tvář růžové víly a pocítil u srdce netušené blaho. Pohlédl jí do očí a nevěda co činí, podával jí proutek:
„Zde, zde vezmi, čiň se mnou, co chceš! Vracím, co ti náleží. Prchni nebo zde zůstaň. Ušetři mne nebo mne znič – přijmu vše, jenom to vím a v duši cítím, že tys mi nyní vším. Ztratil jsem matku, bratry, vše, co jsem z duše miloval, však poznávám, že všechna ta ztráta je nicotná proti ztrátě tebe. Smiluj se a v okamžiku, kdy se opět ztratíš – znič, usmrť mne, neboť život bez tebe by byl pro mne mukou!“
Víla jasným modrým okem se zálibou pohlížela na Jiříka a pravila: „Ty mne miluješ?“
„Z celé duše!“ vykřikl Jiřík a uchopil ji za hebkou ruku, kterou pokryl polibky.
Nezdráhala se, ale tulíc se k němu, políbila jej na čelo. Jiřík byl opojen rozkoší. Objal ji a zlíbal korálové rty tisíci polibky, které opětovala. Aniž co pozorovali, míjela hodina za hodinou a červánky věštící jitro je našly v blahém objetí. Tu se růžová víla vyvinula z Jiříkova objetí, vykřikla a v úzkosti hleděla k vrcholu jabloně. Jiřík udiven hleděl na ni. V tom okamžiku vzplál na vrcholku jabloně naposled růžový paprsek sluneční a zmizel. Víle byla zatarasena zpáteční cesta. Jiří vše uhodl. Vykřikl radostí, objal růžovou vílu, vyzval ji, aby jej následovala poutí životem. Chtěl jí vše vynahradit čistou láskou.
Co měla dělat? V duchu byla ráda, protože viděla, že pozemský život je přece jen krásnější, než jak jej líčily její družky. Vrhla se Jiříkovi do náruče a přísahala, že chce zůstat navždy po jeho boku. Jiřík ji znovu zasypal polibky.
Když se chtěli vydat do města, zdvihla víla stříbrný proutek, švihla jím jednou o zem a vše znovu ožilo. Jabloň, z níž dnes jen málo jablek ubylo, protože víla pro laskání s Jiříkem česání zameškala, stála skoro neporušena se svým zlatým ovocem, které dnes mělo poskytnout tisícům zdraví a životy. Víla uschovala poutek a vydala se s Jiříkem do nového domova. Radosti nebylo konce, když Jiřík vypravoval své dobrodružství. Starý Dobrovid mohl na své krásné snaše oči nechat. Objímal ji, odpouštěl jí i smrt svých dvou synů. Když to víla zaslechla, smála se a pravila: „Dobrý, drahý otče, i to chci napravit. Pohleďte sem, tímto proutkem švihněte mrtvoly synů a život se jim opět vrátí!“ A skutečně, ještě ten den udělali vše, jak radila víla a Albín i Vít padli oživeni do náruče starému otci.
Nezapomněli ani na nešťastníky. Ihned rozeslali posly na všechny strany, aby se trpící dostavili k zahradě života, kde obdrží ovoce z ruky krásné mladé žínky Jiříkovi a ze všech stran se sem hrnuli nemocní, kteří na zpáteční cestě žehnali té hebké malé ručce dárkyně.
Jiříkovi, když již všichni potěšeni odešli, byl udělen vřelý polibek v tom okamžiku, kdy na vrcholku zlatého stromu se zachvěl, jakoby naposledy vílu k odchodu vyzýval, jasný růžový paprsek.
Mladá žena Jiříkova jej uviděla, usmála se a šeptem pravila: „Jsem zde šťastnější!“
(podle Kalenského)
Malý skeptik
V bříšku těhotné ženy se ocitla tři embrya. Jedno z nich bylo malý věřící, druhé malý pochybovač a třetí malý skeptik.
Malý pochybovač se táže: „Věříte vlastně v život po porodu?“
Malý věřící: „Ano, samozřejmě, je přece zcela zjevné, že život po porodu existuje. Náš život tady je tu jenom proto, abychom rostla a abychom se připravila na život po porodu, abychom byla dost silná na to, co nás čeká.“
Malý skeptik: „To je blbost, žádný život po porodu přece neexistuje. Jak by měl vlastně takový život vůbec vypadat?“
Malý věřící: „Ani já to nevím přesně. Ale určitě tam bude mnohem více světla, než tady. A možná, že dokonce budeme běhat a jíst ústy.“
Malý skeptik: „To je úplný nesmysl. Běhat, to přece nejde. A jíst ústy, to je úplně směšná představa. Máme přece pupeční šňůru, která nás živí. A mimoto je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je krátká už teď.“
Malý věřící: „Určitě je to možné. Jen bude všechno kolem trochu jinak, než jak jsme tady zvyklí.“
Malý skeptik: „Vždyť se ještě nikdy nikdo zpoza porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život je jedno velká trápení v temnu.“
Malý věřící: „Připouštím, že přesně nevím, jak bude život po porodu vypadat…, ale v každém případě pak uvidíme maminku a ona se o nás postará.“
Malý skeptik: „Máma?!? Ty věříš na mámu? A kde má jako být?“
Malý věřící: „Vždyť je tu všude kolem nás. Jsme a žijeme v ní, prostřednictvím ní. Bez ní vůbec nemůžeme existovat.“
Malý skeptik: „To je pěkná hloupost! Z nějaké mámy jsem neviděl ještě ani kousíček, takže je jasné, že nemůže existovat.“
Malý věřící: „Někdy, když jsme úplně zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Pevně věřím tomu, že náš skutečný život začne až potom!“
(Z časopisu YOU, 3/2002)